Čas. Jedno slovo skrývající celý svět.
Někdy mi na hodině matematiky přijde, že to není ani těch 90 minut, jako že je to nekonečně dlouhé mučení a ztrácení se ve vzorcích a odmocninách. Je to stejné jako v nemocniční čekárně. Je to naprosto nekončící! Čekání na to, až sestra otevře dveře a konečně si Vás vybere, abyste po dvaceti minutách v ordinaci mohli jít domů. A ještě bych měla zmínit, že čekání na autobus je pěkná ztráta času, kdy nemůžete takřka nic dělat.
To jsou asi všechny chvíle, kdy čas utíká pomalu.
V posledních dnech ale všechno běží rychle... Ráno vstanu, odjedu do školy, vrátím se, naučím se, jdu spát. A z pondělní cesty do školy je páteční odpočívání po vyčerpávajícím týdnu.
Možná jde čas rychleji jen s věkem. Možná jde čas rychleji jen stereotypním žitím nás všech, kteří jsme 5 dní v týdnu ve škole nebo v práci.
Když jsme byli mladší, chtěli jsme být starší. A teď, když dospíváme, si všichni přejeme vrátit se do školky. Nemít starosti, úkoly a povinnosti.
Pamatuji si, když jsem si stále stěžovala, že už chci být taky velká a dospělá. Ale kdo z nás to neříkal? Pokaždé byla odpověď babičky jednoznačná - "Já bych zase chtěla být malá." Tehdy jsem to nechápala. Říkala jsem si: Proč chtějí dospělí být malí? Vždyť "malí" nic nemůžou. Pořád se nudí, musí poslouchat rodiče a nemůžou si dělat co se jim zlíbí. Musí chodit do školy nebo do školky a to je přece nuda...
Jenže teď, když už jsem tak nějak velká i já, mi to dochází. Je to právě o tom, že malí nic nemusí. Nemusí umývat nádobí, nemusí se učit vzorce do matematiky, nemusí si pamatovat chemické vzorce nebo stavbu eukaryotické buňky. Musí jen vstát, jít do školy nebo školky, přežít a vrátit se domů.
Jenže pořád ještě mají na to, aby plýtvali časem.
Ostatně, čas je to nejcennější, co máme. Nenahraditelný, neomluvitelný, stále jdoucí kupředu. Nikam se neohlíží a nebere si servítky. S ničím se nepere. Řídí nám život a je jen na nás, kdy si uvědomíme, že už nám není těch snových pět let, kdy jsme chodili do školky, a že už nemáme na to, abychom plýtvali časem. Je jen na nás, až se naučíme využít to nejcennější, co máme.
Protože když se to nenaučíme, mrknutím oka zmizí celý náš život.
Comments
Nejvíc mi na tom stárnutí vadí, že když se podívám dva roky zpátky, v mým životě se vlastně nic nezměnilo. Dva promrhaný roky.
Dobrá úvaha ! Taky jsem si vždycky přála být "větší" a vědět ty věci, co si říkají rodiče a řeknou nám je, až budeme "větší". Dneska jsem větší a chtěla bych být zase malá :3
Pěkný článek :)
Nad tímhle jsem taky uvažovala. Příjde mi jako by náš čas nesnášel. Když čekáme na autobus vleče se a nemůže pohnout. A když se někde bavíme? Hodina nám uteče jako minuta a za chvíli je tady další den plný povinností.
Super článek :) určitě s tebou souhlasím :) čas je to nejdrahocennější co máme, idkyž bych někdy chtěla, aby byl už pryč :D
jináč je super že jsi zpátky a dokonce aj na blog.cz :D jináč nevím, jestli sem ti zrovna já s mým stylem pomohla k poslouchání, ale tak okok :D
tak to je opravdu povedený článek :) někdy mi opravdu připadá, že ten čas neskutečně utíká. Mohl by malinko zpomalit :)
Ano, čas je to nejcennější co máme :)
Jo, já si nepamatuju, že bych říkala, že chci být starší, možná až teď, ale asi je to tím, že se musím stále rozhodovat a nevím si rady, tak chci, aby se to nějak vyřešilo. Jo, štvou mě ty ztráty času, protože by mohl člověk dělat cokoliv jiného a třeba víc užitečného. Stát na zastávce, čučet na televizi a nebo spát. Je to na nic, když to třeba člověka nečiní šťastného, ale když tě to baví, tak prosím, ale chtělo by to nějaký adrenalin, nějaký zážitek a né pouhé civění do prázdna. ^^ Ráda bych docílila toho, že mi na čase nebude záležet, abych se díky němu třeba zbytečně netrápila.
Keď som bola malá, vždy som si plánovala čo budem robiť, keď budem veľká. A teraz je to tu. Som "veľká", dokážem prežiť bez mamy - sama. Sama chodím do školy, mamu vidím len dve hodiny denne, som samostatný človek. A priznám sa, že sa nechcem vrátiť do detstva. Jedine, keby som mohla napraviť tie veci, ktoré som ako dieťa urobila. A potom by som možno teraz žila spokojnejší život. Ale aj tak som rada, že už chodím na strednú, na základke alebo v škôlke by to bolo asi príliš jednoduché a chcem sa vzdelávať aj napriek tomu, že musím presedieť dlhé hodiny pri knihách.
No možno sa to všetko zmení a ja budem chcieť byť zas v skôlke keď začnem pracovať. Pretože práca je niekedy ešte strecujúcejšia ako škola. Hlavne keď mám na starosti niečo veľmi dôležité :D
Nádherný článok :) :)
Poslední dobou mi přijde, že časem jen plýtvám. Ráno vstanu jdu do školy,učím se, jdu ze školy domů a pak občas ven (to jsou dny kdy čas efektivně využívám) a tak je to vlastně furt dokola. Asi nedokážu vyjet ze stereotypně zajetých kolejí a to mě neskutečně štve!