May 2016

Lehárko s tabáčkem na Floridě? (TT: Spokojený život)

30. may 2016 at 17:02 Thinkin' about...
tumblr.

Hrozně ráda se ptám lidí na to, jaký je jejich sen, případně sny, které by si chtěli splnit. Ani nevím proč, prostě mě to zajímá. O čem asi sní ten muž, co zrovna snídá v kavárně? Jaký je jeho gól? Čeho chtějí dosáhnout jiní lidé?
Je to přibližně rok od dob, kdy jsem pravidelně každou neděli večer chodila na molo k řece se svým kamarádem. Vždycky v neděli večer přijel na intr a šli jsme ven, sedli si na molo, občas od nás vítr odnášel oblaky dýmu z cigaret, vždycky jsme rozebírali, jaké budou v létě koncerty a festivaly s naší oblíbenou hudbou, nebo co jsme dělali o víkendu a tak. Když jsme jednou mluvili o Rock for people, kam jsme oba chtěli (prd z toho), napadlo mě, že by to bylo jako sen, bydlet někde, kde se tohle děje pořád, kde je teplo a lidé tam žijí svoje sny, stejně jako je vídáme v nejlepších filmech nebo seriálech. Zeptala jsem se na to kamaráda, co by na to řekl, a on jen odpověděl: "To bych byl celkem spokojenej, ty vole, bych měl klid." Celou cestu domů jsem snila o tom, jak by mi přiletělo letadlo na Floridu, nejlépe Miami (vždycky jsem tam chtěla cestovat), jak by bylo teplo, všude spousta dobře naladěných lidí, party na každém druhém rohu a ... a dál? Nic. Co by způsobilo, že bych tam žila spokojený život?

Promočená slabota

16. may 2016 at 21:46 Thinkin' about...

Už to nemůžu vydržet. Ten kyselej vzduch, co mě dusí, když sedím na posteli a snažím se napsat další pitomej, dětinskej sloh do školy.
Musím ven, potřebuju vzduch.
Rychle nazouvám boty a sluchátka připojoji k mobilu. Hudba hraje a nikdo ji neposlouchá. Nasazuju si sluchátka, snažím se vypnout okolní svět, žít ten svůj malej sen.
Vycházím ven. Jemně poprchá, louže od deště z rána ještě ani nestihly zmizet a už je někdo zase plní.
...Zatímco čekáš, až tě další nůž bodne...
Zraky lidí mě probodávají jako nože syrový maso na grilu.
Na hlavě sluchátka, kapucu, s vlasy si hraje vítr, snaží se urvat mi je z hlavy a namočit do těch špinavejch louží všude kolem.
Nevydržím ty pohledy, vtírají se, snaží se zaujmout? Přes hudbu slyším jen útržky ... "...jo, je to ona, čum, vole"
....Přemýšlím, jestli je to jen prokletí, a nebo kletba...

Mizím rychle pryč. Je mi jedno, že mi ledovej vítr rve mandle a hlasivky. Musím pryč.
Na mokrý zemi se válí vajgly a prázdný, celkem splasklý krabky od Chesterfieldek. Lidi, co kouří u benzínky, na mě civí. Nebo je to jen pocit? Zvedám pohled. Nikdo tam není...
...Šeptám do tmy tolik bezvýznamných vět...
V hejnu deštníků a pláštěnek jen ta jediná. Ta jediná, co na to sere. Vítr jí odhazuje kapuci a déšť splachuje tmavě hnědé vlasy, vítr jí je lepí do mokrého obličeje. Už nejsou vidět slzy z beznaděje.
...V tvých očích je vidět temnota...
Všude je najednou prázdno. Jako kdyby zbyla na světě poslední. Playlist dohrává. Někde daleko štěká malej pes, kostel na náměstí odbíjí devátou večer, dlažební kostky kloužou jak led na Mistrovství světa.
V dálce slyším dívčí smích. Otáčím se, slepené vlasy se mi točí kolem hlavy a s plesknutím přistávají na promočené košili. Na konci náměstí je dívka s chlapcem. Hlasitě se směje, drží ho za ruku, líbá ho, objímá ho...
Slzy, co chytily barvu řasenky a kajalový tužky na oči, jako kdyby se snažily být někým jiným, nebo na mě snad prozradit, že jsem... zoufalá...bezradná...sama.
Prchám pryč.
...Bez tvojí přítomnosti chovám se jak blázen...
Venku se stmívá a já si sedám na balkon. Jak dlouho jsem si nedala? Dva tři týdny? Nedokážu to, nikdy to nedokážu. Ani se taková neznám. Měním se? Kam zmizela moje cílevědomost, odešla s odvahou a sílou?
Sedím na tý levný plastový židli z IKEI a jediný světlo v mým životě představuje planoucí ohýnek, kterýmu dodává na síle plyn ze zapíku. Pálící se tabák, nikotin mizící v mých plicích, bílá mlha vycházející z mých plných, krvavě rozkousaných a popraskaných rtů.
...Tvoje příběhy jsou vyrytý nehtem po zdech, dochází ti dech...
Kapky deště se nevzdávají a dál bombardují všechno, co jim stojí v cestě.
Mý slzy to nevzdávají, ničí všechno, co se je snaží zastavit, derou si cestu na povrch, na mý ledový tváře, do kterých mi vítr neúprosně šlehá vlasy.
Klepu se. Ani nevím, jestli zimou, nebo tím, jak je všechno posraný.
...Lásko, tak už to pochop. To, co k tobě cítím, má milion podob...
Píšu ti zprávu, "Tolik se mi stýská..♥". Rty se mi klepou stejně jak prsty, co pevně svírají tu žlutou Cammelku.
Už mi nic nechutná. Už ani ta Cammelka ne...
...Teď křičím do tmy za deště...

Za mnou se rozsvicuje světlo v chodbě. Někdo ze spolubydlících sem jde. Utírám slzy, posílám sms, ovládám třes, nasazuji úsměv.
"Můžu si přisednout?"
"Jo, jasný."
"Jak je?"
"Fajn, co ty?"
...Kdy už s tím přestanu?

Chtěla bych, aby se lidé víc usmívali.

14. may 2016 at 10:02 My Dreams
instagram: nejakejsilenec
Není to tak dlouho, kdy jsem byla s kamarádkou na Veggie Náplavce v Praze. Možná jsme tam zčořily čtyři balónky s héliem, co byly přivázaný na zábradlí, ale pšt, nikdo si ničeho nevšiml.
Když jsem potom seděla na druhém břehu Vltavy, čekajíc na správnou chvíli, kdy půjdu na autobus, přivázala jsem své dva balónky vedle sebe na lavičku. Vítr si s nimi hrál, jako by je chtěl odpoutat od opěradla, ale byly přivázaný pevně. Když nadešel čas, zvedla jsem se a odešla, balónky jsem nechala na pospas větru, vznášejícímu růžové okvětní lístky. Po pár metrech jsem se otočila, ani nevím proč, protě jsem se otočila. Na lavičku si sedal starší pár, paní si sedla vedle balónků a na tváří jí zářil úsměv. Odvazovala balónky a smála se. Její muž ji držel za ruku a poté jí dal pusu do vlasů.
V tu chvíli mi došlo, ja snadno a nevědomky lidé dělají radst ostatním.
Byl to první máj, lásky čas.

"Jaké to je, mít vztah na dálku?"

10. may 2016 at 18:43 Thinkin' about...

Před pár dny jsme s přítelem dospěli do bodu, kdy náš vztah dosáhl trvání 7 měsíců. A stále trvá. Ano, vím, je to maličko přes půl roku, co vám tady asi budu povídat, když určitě nic nevím, že? Ale já bych vám dnes ráda řekla něco ze svých zkušeností ze svého vztahu na dálku. Vím totiž, že ne pro každého je taková věc dělaná, ale i tak si myslím, že čísla jsou ve vztahu stejně nedůležitá jako počet vlasů na hlavě. Neříká se přece, že láska hory přenáší?
About Smile| Co jsem?| Bláznivá a neuvěřitelně spontánní modrooká bruneta, milující sledování mraků a noční oblohy v každém ročním období. Plná protikladů, potetovaná, s láskou k nastřelování naušnic, s piercingem. Milovnice hlasité metalové hudby, fotek, zvířat, mlhy a kouře, cestování, poznávání nových lidí, sluchátek... Ráda pomáhám, píšu úvahy, nutím lidi upřednostňovat pocit štěstí, ráda čtu a riskuju, miluju adrenalin. Jsem cílevědomá, nevadí mi jít proti davu, být jiná.

Oblíbené... Biografické a psychologické hororové knihy, filmy s tématem sexu, drog a horory, rocková a metalová hudba.
Hudba: Marilyn Manson, Asking Alexandria, Korn, Billy Talent, Bring me the horizon, ACDC, Řezník, Blink 182, Sum 41, D.R.U.G.S., Green Day, Helloween, Metallica, Linkin Park, Hollywood Undead, Nirvana, Skillet, The Offspring, Slipknot, Sodoma Gomora, The Pretty Reckless, Sleeping with Sirens, The Fray, Pipes and Pints, Pink Floyd, Bon Jovi, P.O.D., My Chemical Romance, 30 seconds to mars, Black veil brides, Foo Fighters, System of a down, Five finger death punch, Bullet for my valentine...

Hosting: ©Blog.cz | ©smile-la.blog.cz| Nekopíruj, nebo tě sní kanibal.|I love my visitors, thank you.