June 2016

Stejně nám je na hovno... (TT: manuál pro život)

21. june 2016 at 11:46 Thinkin' about...
Manuál pro život. To by mohla být v podstatě docela dobrá věcička...
Dřív bych možná řekla, že bychom pak všichni žili úplně stejně, a asi to je pravda, to přiznávám i teď. Ale vzhledem k tomu, že jsem na pokraji všech svých sil, ať se jedná o cokoliv (a tím myslím vážně cokoliv, je ze mne zoufalá bytost), mohl by se mi takový manuál teď docela hodit... Poznala bych, kde všude jsem dělala chyby a jak jsem se jim mohla vyvarovat, nebo jak mám věci napravit, protože jsem v koncích. Nevím. Nevím, co jsem udělala špatně, nevím už, proč jsem to tak udělala, nevím, jak to teď napravit. A tak si až teď uvědomuju, že celý život potlačuju to negativní a snažím se na to zapomenout, zahrabat to do hlíny na zahradě a dělat, jakože nic. Jenže teď jsem na to narazila, omylem jsem to vykopala, když jsem na tom místě chtěla udělat záhony na jahody, a teď se to na mě všechno sype. A tak mě nesnáší, nemají mě rádi, nebaví se, a ty mě opouštíš, i když víš, že jsi ta jediná osoba, pro kterou já žiju. Bez přehánění. Na tohle by se mi mohl hodit manuál, možná by to opravila lepenka, a co neopraví lepenka, co opraví víc lepenky, ne? Možná bych v tom manuálu našla detailní postup k tomu, abych mohla mít normální život, aby už nikdy nepřišel rok, ve kterém by se můj život naprosto změnil a než bych se s tím stačila vypořádat, stala by se další věc... Možná by v tom manuálu mohlo být napsáno, jak být šťastný, jak se vypořádat s bolestí, zlomeným srdcem, šikanou nebo ztrátou v rodině, jak mít na háku, nebo třeba jak uvařit pořádnou svíčkovou, protože to by se taky mohlo hodit, nikdy se mi nepovede. Ale jestliže tenhle manuál existuje, mám pocit, že je ho na světě velmi omezené množství a dostal se jen k lidem, kterým my obyčejní pozemšťané můžeme jen závidět nebo přát...

Poslední hřebík do rakve lásky

14. june 2016 at 16:31 Thinkin' about...
Hádáme se. A ty křičíš, že ti dávám málo, ale já ještě nikomu tolik nedala. Nikdy jsem neprojevila člověku tolik lásky, ani matce ne - žádná nebyla, jak by taky mohla. Všechno jsem celý život po čas depresí, šikany, školy i rodinných problémů dusila v sobě. Nikdo nikdy nepoznal, že bych byla smutná, natož si ubližovala. Nikdy jsem necítila nenávist tak velkou, abych ji neuměla skrýt. Možná mě to odnaučilo projevovat i vděk a lásku? Strach, že o tebe přijdu? Radost, že tě mám? A tak křičíš, že to říkám málo. Křičíš, že ti málo připomínám, jak moc tě miluju, ačkoliv dnem i nocí jsem myšlenkami u tebe, za těmi lesy a jezery, 370 km odsud, od mé postele, tvého ode mne proplakaného trička, od našich fotek na zdech. Nebráním se ti. Vím, že neumím projevovat city natolik, aby lidé rozpoznali, co cítím. Ale snažila jsem se, vážně jsem se snažila. Snažila jsem se říkat ti to pořád... Na svoji obranu jen musím říct, že jsem netušila, že to dělám špatně. Dál se ti bránit nebudu, chci to změnit. Jen prosím neodcházej, lásko...

A po pivoňkovém hřbitově si tančí lidé, opilí láskou a zfetovaní tou vůní kytek na každém rohu. Kůže jim pomalu stéká po kostech a šlachách k podupané zemi, k blátu a seschlé trávě, k nedopalkům od cigaret a prázdným flaškám lásky, kterou se tak zdrancovali.
A my jen sedíme opodál, sledujeme to divadlo, jak kdyby to byl náš poslední den života.
Možná bychom se měli smát tomu, jak vtipně vypadají, když shodili masky a hábity a odhaleni tančí kolem náhrobků... Ale my sedíme tiše na hřbitovní zídce, těsně vedle sebe, jemně se držíme za ruce a do zad nás bodá keř trnité růže.
Jednu trháš a přitom se píchneš o trn, na prstu ti vyskočí tečka krve, jak kdyby to bylo omylem. Zbavíš růži jejího vlastního ostnatého drátu a dáváš mi ji do vlasů.
Dál sledujeme to špatné cirkusové číslo. Možná vidíme sebe za pár dní či týdnů? Možná si tu za čas uschlou, dřív trnitou růži, dáme na náš hrob lásky? Máme tam už někde vykopaný hrob a vyrytý náhrobní kámen? Možná je někde daleko v tmavém, trochu navlhlém rohu, aby si ho nikdo nevšiml. Aby nikdo nevěděl, že jsme spolu kdy byli...
Myslím na to, co jsme si tehdy řekli, do myšlenek se mi derou mrtvé hlasy z dřívějška a já nedokážu přestat myslet na to, jestli už to dělám všechno dobře. Byla to jen moje vina?
Něco v trávě se nenápadně leskne. Seskakuji ze zídky na tu tvrdou zem a nacházím poslední hřebík do rakve naší lásky. Co bude, když ho použiju? Objevíme ten vykopaný hrob, nebo ho kopeme my sami?
Ne, nedovolím to, zahazuju hřebík daleko za lesy, ty seskakuješ ze zídky ke mně a chytáš mě za ruku.

Ten tvůj úsměv... Upřímný a šťastný úsměv. Jak dlouho jen jsem ho neviděla, dvacet dní? Chyběls mi.



Děti noci (TT)

7. june 2016 at 15:33 Thinkin' about...

Zrozeni tmou, v očích temnota, tmavé oblečení a a rtech děsivej úsměv šílence.
Den je noc a noc je den.
Stažený žaluzie a zatažený závěsy, aby bylo v pokoji aspoň přípustný šero, nejlíp tma, při tý se nejlíp spí. Na zemi poházený flašky piva a prázdný krabicáky, propálenej koberec od cigárovýho popela, politý matrace zlevněnou vodkou, všude rozsypanej tabák z Marlborek a plno hubených, téměř nahých a těžce spících těl po celé místnosti.
S úderem devátý se začíná stmívat, v místnosti je tma - jako kdyby vylezlo slunce, ty děcka lezou z postelí, pouští si hudbu, aby sousedovi připomněli, že si má najít jinej podnájem, oblíkaj se do roztrhaných džínsů a vytahaných triček.
Lidé zachází domů a děcka jdou ven. Začíná jejich život, kdy je nikdo nevidí ve tmě. V tý noci, kde kouří na každým rohu a ve večerce si na poslední chvíli kupujou nový cíga a chlast.
Děti noci, říká se jim.
Nikdo ani netuší, jestli se vůbec v noci narodily, všichni jen ví, že to jsou haranti a že noční ulice a parky patří jim. Jejich partě. Partě usmrkanců, co dělaj virvál, řvou na celý město, že noc patří jim, že noc je dlouhá.
Ve skutečnosti ví hovno o tom, jak dlouho trvá den a noc, po dvou hodinách už ani netuší, co se jim děje před očima, každej má druhýho za zkurvysyna, ale přijdou si nejvíc kůl.
K ránu se vrací do tý svý boudy, blejou na chodníky a schodiště, zvoní na cizí zvonky a utíkají jak malý. Jsou to děcka. Čtrnáct patnáct let a už jsou v hajzlu jak dlouholetej alkoholik. Možná ještě víc, když je maj rodiče u zadků. A to je vzájemný...
Ale jsou to děcka noci, v očích maj černo, protože život je podle nich strašně těžkej a je svině, tak se snaží bejt větší. Asi jim to vychází, když se usmívaj jak blázni.

Škoda, že takový věci se dějou i přes den. A škoda, že noc bejvá krásná, jen bez těch pozvracených chodníků a drzých spratků s pivem v ruce na každé rohu.
Vítejte v dnešních světě, dámy a pánové.
Dovolte mi jen podotknout, že jsme hluboko v prdeli.
About Smile| Co jsem?| Bláznivá a neuvěřitelně spontánní modrooká bruneta, milující sledování mraků a noční oblohy v každém ročním období. Plná protikladů, potetovaná, s láskou k nastřelování naušnic, s piercingem. Milovnice hlasité metalové hudby, fotek, zvířat, mlhy a kouře, cestování, poznávání nových lidí, sluchátek... Ráda pomáhám, píšu úvahy, nutím lidi upřednostňovat pocit štěstí, ráda čtu a riskuju, miluju adrenalin. Jsem cílevědomá, nevadí mi jít proti davu, být jiná.

Oblíbené... Biografické a psychologické hororové knihy, filmy s tématem sexu, drog a horory, rocková a metalová hudba.
Hudba: Marilyn Manson, Asking Alexandria, Korn, Billy Talent, Bring me the horizon, ACDC, Řezník, Blink 182, Sum 41, D.R.U.G.S., Green Day, Helloween, Metallica, Linkin Park, Hollywood Undead, Nirvana, Skillet, The Offspring, Slipknot, Sodoma Gomora, The Pretty Reckless, Sleeping with Sirens, The Fray, Pipes and Pints, Pink Floyd, Bon Jovi, P.O.D., My Chemical Romance, 30 seconds to mars, Black veil brides, Foo Fighters, System of a down, Five finger death punch, Bullet for my valentine...

Hosting: ©Blog.cz | ©smile-la.blog.cz| Nekopíruj, nebo tě sní kanibal.|I love my visitors, thank you.