Nevím, kde se to zrodilo, či kdy to jen bylo? Ani nevím, jak jsem k tomu přišla...
Konečně jsem se dostala do stadia smíření se s tím, co se stalo, a dokázala překročit tu hořící hranici, která městále držela uvnitř začarovaného kruhu, ale mám pocit, jako bych vstoupila do slepé uličky. Když se podívám zpátky, je tam ten hnus, ta špína, ale co je přede mnou? Prázdno, žádné východisko, žádná cesta, nic, co by dělalo radost, jen malé místo pro sklíčenou duši a zničené tělo. Možná bych se mohla víc snažit objevit nějaký tajný vchod, chodbu, cestu odsud, ale nemám na to sílu, mám strach. Co když to bude ještě horší než tohle? Co když budu litovat?
Jo, já vím. Dřív bych si řekla, že budu litovat možná jen toho, že jsem to nezkusila, protože za zkoušku nic nedám. Ale teď mám pocit, že za zkoušku dám úplně všechno.
Bojím se. Ani nevím čeho, když jen sedím na zemi v tmavém pokoji s bílými a černými zdmi, kouřím velbloudy a piju černý tatraňák s nějakou kámoškou, co furt něco povídá. Pořád řeší vztahy, všichhni řeší vztahy. A najednou i já. Jak se to stalo? Jak jsem se dostala do tohohle nekonečného stadia zoufalosti? Za mnou jako by hořela cesta, přede mnou jak kdyby byl vysoký útes, dohnal mě sem strach. Strach přesně z toho, že se tady ocitnu. Co bude bolet víc? To za mnou nebo přede mnou? Minulost nebo budoucnost?
Možná bych měla skočit.
fotka z ig: @nejakejsilenec
Comments
Nesnáším ty chvíle, kdy si stoupnu před zrcadlo, dívám se na schizofrenní protějšek, přímo do očí a začnu řvát...přijde mi to jako největší zoufalství, špatnej odraz v luxusním skle, chvilka zkratu, nebo spíš potřeby se srovnat s tím, co nejde změnit??....
docela bych ráda znala odpověď....
...odpověď na to, jak špatně snáším to, čím jsem.
A to je docela problém.
Strach lže a my mu věříme... Bohužel nebo bohudík? Všechno se točí okolo nás v kruhu, pořád dokola, začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Pořád něco řešit, pořád se něco děje... ale pak svět jakoby byl zastavený v té bezmoci, kdy není úniku. Mezi životem a smrtí...
Minulost nás dohání, ovlivňuje naši budoucnost... všechno souvisí se vším a je to až ku*vsky děsivé... celý život, celá duše, celý osud... smrt, i život... tak na dosah, přesto tak vzdálené... ani nevím jestli to dává smysl... co je vůbec smysl... kdo ho určuje...
Když to nezkusíš, tak to nezjistíš, ale otázkou zůstává, jak to dopadne. Ale zkus to. Možná budeš mile překvapená, co ti budoucnost přinese. Minulost tě může postihnout a to jí nesmíš dovolit.
Drž se.
Tak teď úplně nevím, jestli jsi smutná a nebo šťastná, protože už sem dloooouho nebyla na blogu, takže nejsem do "příběhů našich životů" plně zasvěcená :DD
každopádně měli bychom riskovat. My všichni.
Většinou na konci stejně všichni litujeme toho, co jsme neudělali, než to, co jsme udělali :)
Zatím s láskou dávno zapomenutá Erin :P