Thinkin' about...

1.5.2017 - růžové koruny stromů

1. may 2017 at 17:12
Jo, zas jsem se tu pěknou chvilku neukázala. Už ani nedoufám v to, že se tu objeví nějaká návštěva, co by si četla tyhle moje kecy, ale nedá mi to a musím zase něco napsat.

Dneska je první máj, lásky čas. A dneska jsem zažila hrozně krásné ráno. Už přes měsíc se pravidelně probouzím a pravidelně usínám vedle svojí lásky, vedle přítele. Vím, měsíc není dlouhá doba, ale všechno někde začíná, ne? A dnešní ráno bylo to nejhezčí ze všech. Otevřít oči, spatřit slunce, cítit tvoje ruce na svým těle a cítit tvůj dech za krkem. Otočit se a tím tě nechtěně vzbudit, vidět tvůj úsměv a cítit tvoje rty na svých. Slyšet tvůj hlubokej hlas přející mi dobré ráno a oslovující mě "lásko". Usmát se na tebe a opřít si hlavu o tvůj hrudník. Slyšet tvůj tlukot srdce.
Kromě toho, že je dnes den lásky, je taky poslední den před mým odjezdem do Nizozemska, Lucemburska a Belgie. Nemám sbaleno, nemám vyměněné koruny za eura, nemám stažené písničky ani filmy a zítra dopoledne si letím ještě pro mobil do města, takže asi rip já? Ale nehorázně se těším. Rotterdam a Amsterdam jsou dvě města, která mám na seznamu vysněných míst už opravdu velmi dlouho, takže to bude krása, konečně je navštívit. Sice tam budu jen pár dní a budeme jezdit sem a tam, ale co na tom. Letos si s Řeckem (přezdívka pro kámoše) plníme společně tolik snů a plánujeme další, to je neuvěřitelný... A víte co? Zatím nám všechno vychází. Už 5 měsíců nám jde všechno podle plánů! NEPOCHOPIM! Ale jsem za to šťastná, kdo by nebyl? A nejhezčí na tom je, že přítel s námi cestuje taky. Naše spontánní výlety, jako třeba předevčírem do Prahy a pak do Passova, naše bezstarostnost, naše nezávislost a nulová potřeba řešit problémy, protože žádné nejsou, naše bláznovství na cestách. Je to jako mít hlavu až v těch růžových korunách stromů, zfetovat se z růžového pylu a prožívat to intenzivněji. Takovej je čas strávenej v tý naší trojce. Jen já, miláček a Řecko.
A teď musím jít, právě jsme se domluvili na další akci, achjo.
Mějte se krásně!

22.3.2017 - jarní lásky a nenávisti

22. march 2017 at 21:16
Žádná skvělá nálada není nekonečná. No i tak se mám pořád dost dobře.
Ale vezměme to od začátku...

Poslouchám The Chainsmokers, což je naprosto mimo moji hudební škatulku (nebo škatulky, jak chcete), ale dost se mi líbí. Pouštím si další písničky a najednou se nacházím v textu jedné z jejich písniček. Typické, že? Jak se něčí životní situace dokáže téměř dokonale srovnat s tou vaší. Alespoň víme, že nikdy v ničem nejsme sami. Jenže co když sami zůstaneme? Možná zůstane sám někdo, koho známe, protože ho opustíme. Vyjde najevo, co dělal a dělat neměl, říkal, ale říkat neměl. Zradil, když jste mu důvěřovali, a tím zničil naprosto všechno, co jste společně vybudovali. Všechny vzpomínky se topí do tmy, všechny plány a společné sny rázem shoří jako papír. Ten člověk vám z prvu učaroval. Měli jste pocit bezpečí, když vás objímal, úsměv na tváři hned, když jste ho spatřili. A potom vám vyznal city a vás to vyděsilo, ale dalo se to společně přejít. Jenže potom vás s někým seznámil, s někým z jeho kamarádů. A vy jste si s tím kamarádem rozumněli, povídali a zjistili věci, které byste o dotyčné osobě raději nikdy nevěděli, ačkoliv jste rádi, že teď víte, na čem jste. Víte, že dotyčný se vždycky bál, že ho opustíte, až vás s někým seznámí. Měl strach oprávněně? Samozřejmě, že měl, protože mohl tušit, že lež má krátké nohy a vždycky vás doběhne, skočí vám na záda, položí k zemi, hlavu rozbije o chodník a vy budete litovat, že jste té lži někdy dali život, protože ona si teď bere část toho vašeho. A tak jste zklamaní, ale spíš naštvaní kvůli tomu, co jste se o dotyčné osobě dozvěděli. A víte, že strach té osoby byl oprávněný, protože se ji chystáte opustit. A měli byste se mít hrozně, zklamaně, smutně a vyřízeně, zrazeně a jednoduše řečeno na hovno, ale vy se máte pořád dobře. Možná je to vaší flegmatickou povahou, ale možná jste to čekali, protože minulost se opakuje, lidi se už jen málo mění a vy jim stále slepě důvěřujete, ale pořád v sobě máte jistý odstup a podvědomě máte všechno v... no... <>.
A tak se máte pořád dost dobře a jen vás mrzí, že se to muselo posrat. Ale jdete dál, protože víte, že kvůli falešným lidem netřeba se trápit. Tu energii radši vydáte na lidi, kteří vám za to stojí.

Každý klame a ten čo to nevníma, ten klame najviac.

10/3/2017 - existuje nekonečný pocit štěstí?

10. march 2017 at 11:43
Milí kamarádíčci, tak jsem nedávno přemýšlela, jestli vůbec jde, abych byla tak dlouho spokojená a šťastná. Je možné, že si to jen namlouvám a ve skutečnosti vůbec šťastná nejsem? A tak jsem se zamyslela nad tím, co se mi v poslední době nepovedlo, co jsem zkazila, co mi nevyšlo a co dopadlo hrozně. A upřímně mi trvalo, než jsem našla tři takové věci. K mému štěstí (a smůle při hledání) to byly drobnosti, které se dají jednoduše napravit a nebo ani nestojí za řeč. Není podezřelé, že jsem už takovou (pro mě nezvykle dlouhou) dobu spokojená a šťastná uplně ve všem? Když jsem se radila se svojí nejlepší kamarádkou a její mommy - rády spolu všechny chodíme na kafe -, dozvěděla jsem se, že jsem možná jen změnila způsob přemýšlení. Následovala dlouhá rozmluva o tom, co se mohlo změnit, kamarádky mamka to všechno neuvěřitelně trefila a mě došlo, že je to obrovská změna k lepšímu. Nehledám za věcmi skrytý negativní význam, nevyhledávám zbytečnosti, nepředpokládám, že se stane něco hrozného, nemám strach z toho, že něco zkazím, protože si místo toho říkám "Tohle určitě vyjde!". A tak jsem vás sem přišla trochu povzbudit a navést vás na pozitivnější myšlení. Konec konců, je tu jaro, slunce, kytky (a alergie, lol), delší dny a lepší zážitky, spousta akcí, koncerty a festivaly, a hlavně vyhlídka brzkého léta! Tak se usmějte, nikdy to nevzdávejte a zažeňte pryč tu špatnou náladu, koblížci, protože když se nad tím zamyslíte, život vlastně vůbec neni tak hroznej.
Užijte si víkend!

16/2/2017 - pozdravy z Benátek

16. february 2017 at 12:33
Tak sedím na parapetu, slunce mi od moře svítí na zrzavé vlasy a pod oknem se plaví gondoly, piju víno a přepadá mě letní nálada.
Přesně takhle nějak jsem včera začala svoje ráno - ráno ve dvě odpoledne. Dnes sedím na posteli přímo naproti parapetu, kde jsem se hřála včera, pořád tam pálí slunce a já mám chvilku pro sebe, protože Řecko odešel na cígo před hotel. K našemu (ne)štěstí z hotelu vidíme přímo na Nike store, kam si velmi ráda chodím pobrečet nad tím, že jedny boty stojí přes 120 Euro, ale co už, poslední den si je prostě koupit pujdu a basta. Teď mám chvilku pro sebe, tak ujídám sušenky s jogurtem a plánuju, kam půjdeme dneska. Je tu krásně, v těch Benátkách... Všichni tady chodí nabalení jak na Sibiři, ale pro nás je příjemných 10-13 stupňů, takže na mikinu - ty jejich pohledy stojí za to, lol.
Včera jsme našli jednu uličku a na konci molo, bylo to hned vedle ulic s trhy, ale kupodivu tam bylo vcelku ticho. Na kanále jezdily gondoly a taxi sem a tam, tak jsme jen seděli, jedli zmrzlinu, kouřili, poslouchali písničky a měli se fajn. Měla jsem neuvěřitelně letní náladu, slunce mi svítilo do očí, pokud jsem neměla sluneční brýle, a z mobilu hrál Liquicity mix 2016, takže úžasná pohoda, určitě si to dokážete představit. Když kolem jela loď, mávala jsem lidem na její palubě. Asi jsem se chovala jak malý dítě, ale proč ne? Líbilo se mi, jak se ti lidé usmívají. Většina se začala smát a mávat zpátky, zbytek si musel myslet, že asi na něčem jedu. A asi to zní hrozně falešně, ale když jsem viděla, jak se smějí a mávají nadšeně zpátky, dělalo mi to obrovskou radost a zlepšilo den. Večer, když jsme šli spát, jsem přemýšlela nad tím, jak těžké je asi udělat někomu radost zadarmo? A když je to takhle lehké, proč lidé na štěstí a radost ostatních kašlou?
Není snad nejhezčí radost ta sdílená?



Omluvte, ale fotky sem dávat nebudu, nechce se mi to tady tahat z mobilu do noťasu, takže jestli chcete něco vidět, na mojí insta story je toho ažaž. :) @nejakejsilenec

8/2/2017 - spánek s bonbonem v puse je sebevražda, pls.

8. february 2017 at 19:57
Drazí a vážení občané, dneska jsem málem umřela. Zase.
Hah, tak sedím v kuchyni a zas jsem si našla chvilku na to vám sem napsat další shluk mých šílených a extrémně nadšených myšlenek. Občas jsem tak moc šťastná, že mam chuť se jen tak smát - což můžu jen a pouze, když jsem doma sama. Nechci v rodičích vzbudit podezření na nějakou psychickou poruchu, třeba úplnou (a již zmíněnou) šílenost, že jo. Zrovna mi teta plácá na vlasy barvu a z rádia křičí ACDC, jak já je miluju! Vlastně díky nim jsem si řekla, že bych mohla napsat článek. Zrovna dneska jsem ACDC totiž poslouchala v busu cestou domů ze školy, v puse jsem si převalovala bonbon a chtělo se mi nějak spinkat. Četla jsem si knihu od Kundery a víčka mi padala těžce jako kameny, takže jsem usnula. S bonbonem v puse, jak jinak. Vzbudila jsem se, až když autobus zastavoval po 40 minutách na pravidelné zastávce, a zjistila, že mi bonbon maximálně rozedřel dáseň, ale naštěstí jsem neumřela! To by bylo fakt klišé, umřít tak šťastná jen kvůli tomu, že jsem žužlala bonbon, ne?
Každopádně u dvou minulých článků mě moc potěšily vaše komentáře a totálně mě to nadchlo, takže vám moc děkuju! Jste zlatíčka. ♥
Jak zatím vypadá váš rok 2017? Já se bála, že to bude další katastrofa, ale potom jsem si řekla, že jsem schopna udělat fakt všechno, aby tohle byl nejlepší rok v mým teenage životě. A taky že jo, nic a nikdo mi nezabrání v tom, abych si tenhle rok pořádně užila. Chystáte se letos na nějaké koncerty a festivaly? Dejte mi tip, kam bych si ještě mohla koupit lístek, lol. A hlavně se smějte, svět je pak hezčí místo pro život.

3/2/2017 - kecy o lásce.

3. february 2017 at 13:50
Upřímně vám musím říct, že někdy sama sebe nepoznávám. Sebe samotnou si pamatuju jako tichou, klidnou, upřímnou a obětavou holku, co se snažila všem pomoct a byla ztělesněním "pro dobrotu na žebrotu" situace, jejž se jí ale vymkla z rukou. Po 15 měsících vztahu, který ji ve svém finále naprosto zdemoloval srdce, mysl a málem i život, se z téhle holky stal někdo naprosto jiný. Ten vztah ji změnil. A tak si říkám, je vůbec možné, aby se na místo porozchodového traumatu dostavila téměř naprostá změna dívčí osobnosti v čase nedokončeného dospívání a možná i částečné dospělosti, jež má za úkol soustředit se skoro jen sama na sebe, a stát se tak napůl sebestřednou mrchou? Je možné, že někoho vztah tak moc změní, že se ve finále po něm cítí jako někdo jiný? Nebo je to jen obyčejná součást dospívání, kterou podpořily všechny negativní události v tu nejhorší část adolescence - tedy v dokonalé dotváření osobnosti aneb jací jste na konci puberty, takoví zřejmě budete po zbytek života?
Nebudu lhát, cítím, že mi ten kluk chvilkama chybí a neodvažuju se ho tu nazvat žádnou přezdívkou - ať už sladkou nebo plnou nenávisti - ale taky cítím, že mi je skvěle. Sama jsem si nikdy nemyslela, že vztah s někým, koho miluju, by mne mohl táhnout ke dnu. Byla jsem toho názoru, že láska je přece krásná a dodává lidem sílu, podporuje je a když mají vztah, nejsou přece nikdy sami. Ale co když je to naopak? Co když nám v našem teenage věku láska bere všechno, co jindy už nezažijeme? Všechny úlety, zábavu, poznávání nových lidí, randění a volnost, po které od mala toužíme, ale potom si ji sami vezmeme tím, že někomu téměř věnujeme naši duši i tělo? Když se zamyslím nad všemi lidmi, které znám a kteří jsou zamilovaní, už nedokážu vnímat nic než to, v čem se trápí. Nesmí někam jít, nesmí se s někým bavit, musí tolerovat věci, které se jim nelíbí, přizpůsobovat se, nechat se od partnera hlídat a naopak si hlídat partnera, bát se nevěry a milionu dalších věcí. Jenže proč všichni tak toužíme po lásce? A proč si jí polovina z nás neváží, když ji dostane?

Sociální sítě jako požírač života

11. october 2016 at 17:04
Dlouho jsem přemýšlela, o čem napsat. Najednou se v mým mozku zrodilo až moc nových nápadů, no díky škole mám čas tak jednou týdně. Vlastně nejen kvůli škole, ještě se ráda jen tak flákám s nohama na stole (jako zrovna teď) a mobilem v ruce. A právě to mě přivedlo na tohle téma. Kolik času denně strávím na sociálních sítích, když nepočítám umírání na nudných hodinách (matika!!)?
Když se rozhlížím v hodině po třídě, lidi buď spí, jsou na mobilu, nebo si povídají a v ruce ten mobil jen drží. Berou si ho na záchod, jako kdyby sis s ním měli utřít zadek nebo osušit ruce, berou si ho do tělocvičny, ačkoliv se ho celých 90 minut nemají šanci třeba jen dotknout. Jasně, třeba se bojí, že jim ho v té zamčené šatně někdo vezme, ale chápete, o čem mluvím, ne? Jak hrozně moc jsme závislí na mobilech a sociálních sítích! Neříkám, že já to mam jinak. Přiznávám se bez mučení, do mobilu klepu sms každých 15 minut Drobkovi ♥, ale třeba facebook mě vůbec nebere. To spíš instagram, kde čerpám inspiraci k oblékání, screenuju vysněné destinace na dovolenou a kritizuju nahé fotky čtrnáctek, co ještě nejsou ani pořádně ve vývinu. Pak zajdu na snap, jak jinak, musím přece omrknout, co se děje, kdo co píše, spolužačka se moc ráda fotí přes filtry, takže to máme o zábavu na pár (desítek) minut postaráno. Když už teda jsem na tom netu, skočím přece ještě na můj milovaný Twitter, bez toho bych nepřežila jediný den. Musím se podívat, co je u koho nového, odepsat TT friends aspoň dvakrát za den, aby neměli pocit, že jsem na ně zapomněla, i když už si sama pomalu plánuju, jak je u nich doma přepadnu s kýblem zmrzliny nebo pizzou. No a samozřejmě messenger, co když někdo něco potřebuje, posílá mi něco důležitého, kamarádce musím poslat učení a milion dalších věcí. A najednou HUPS, 2 hodiny života v prdeli. Doslova. A to znám lidi, kteří jsou schopni jen na insta strávit klidně 3 hodiny denně! Jak?! Proboha, JAK?!
Jenže pak se ptám sama sebe: Vážně bylo nutný podívat se dneska na instagram? A ten snapchat, vždyť to je blbina, proč jsem tam vůbec šla? Musela jsem nutně odepsat na každou sebedebilnější zprávu na messengeru? Co všechno jsem mohla za ty dvě hodiny stihnout? (Ne každý den tam jsem dvě hodiny! Fuj!) Mohla jsem se naučit na zítřejší neotravnější hodinu týdne (matika!!),mohla jsem si zacvičit, mohla jsem si číst knížku, mohla jsem tisíc věcí... Místo toho jsem žrala baterku ve svým mobilu a prd z toho mám.
Takže otázka za tři body zní: Vážně musíme tolik času trávit na sociálních sítích, co nám jen žerou čas a život?
Odpověď známe všichni...

Mám hlad. Podej mi tu vodku.

16. september 2016 at 16:56
Tak myslím, že jsem opilá svýma emocema. Fakt už nevím, jak dál.
Co když se chystám udělat tu největší chybu ve svým životě? Co když toho budu celej život litovat, celej život na to myslet, vzpomínat a vyčítat si to?
Ale copak mám dál myslet na to, jak už to nezvládám, jak mý blbý srdce trpí a cos všechno provedl?

Mám chuť se na všechno vykašlat. Všechno hodit za hlavu, na nic nemyslet. Možná se opít, možná zkusit extázi, trávu, co já vím. Nevím. Nevím, jaká je extáze, tráva nebo jaký to, když je někdo na šrot. Ale zkusit se má prej všechno.

Nejdřív za lidi mluví láska. Když to nefunguje, začne za ně mluvit zoufalost. Jaká to škoda, že jsem ve fázi dva.
By mě zajímalo, jaká je třetí fáze, ale na to jsem ještě nepřišla. Možná kocovina? Že bychom všichni byli ožralí láskou a zoufalostí? Kdy se z toho probudíme? Kdy nás bude bolet hlava, bude nám na blití a prohlásíme, že už nikdy?

Hm. Možná už v tý třetí fázi jsem taky. Mam do ní nějakým způsobem (=velkým krokem) nakročeno.
Nesnáším lásku, už nikdy jí nechci. Jsem z toho zoufalá. A asi se z ní pobliju, když jí někde vidím.

Zničím sama sebe a tobě je to jedno, protože to je kvůli tobě.

Bojím se myslet na tebe.

10. september 2016 at 12:09
Každé ráno si na tebe po probuzení vzpomenu. A ať už jsem se vyspala jakkoliv dobře, tohle naprosto zničí můj den. Kdo by to byl řekl, že jsi celý rok byl důvodem krásného probuzení s úsměvem na rtu, když jsem si na tebe vzpomněla? Kdo by si jen pomyslel, že mi tolik ublížíš?
Každý den, když se mám hezky, bavím se a směju se, mi tě něco připomene. Smích ustane a vymění ho starostlivý výraz. Zase na tebe myslím. Zase myslím na to, co jsi dělal a co se chystám udělat já. Jsem z toho nervozní, mám z toho strach. Bojím se jen na to myslet! Co přijde, až to opravdu udělám, když se bojím jen si to představit? Uhodíš mě? Budeš křičet? Budeš plakat? Bude ti to jedno? Nezáleží na tom. Musí mi to přece už být jedno! Mělo by...
Ale není. Pere se to v mém nitru, křičí to na mě ze všech stran, vidím tě všude. Zmizíš někdy úplně? Toho se bojím. Nechci si to ani představit, i když bych si to měla přát.
Nemůžu to nikomu říct. Mysleli by si, že jsem jen další ukňouraná náladová holka, co neví, co chce. Já vím, co chci. Vím, co jsem chtěla. Vždycky jsem chtěla jen tebe, tvoji upřímnou lásku, věrnost a upřímnost.
Zničil jsi mě. Zničil jsi nás oba.
A jen na to pomyslím, mám strach, co bude. Celá se třesu, chce se mi brečet, cítím, jak mi hoří tváře, protože mám zároveň vztek. Jen ne tak velký, jako strach z vlastních myšlenek. Ačkoliv ten bys měl mít ty, když jsi paranoidní. Byla jsem já taky? Možná. Co já vím? Tebe to stejně nezajímá. Zajímáš se o sebe. Jsi zasranej, agresivní, egoistickej, chamtivej, prolhanej a nevěrněj grázl, co si ničeho neváží. Ani vlastní mámy ne. Seš jen odpad, co se se všemi snaží manipulovat ve svůj prospěch.
Jdi do prdele.
Jdi pryč z mojí hlavy!

Mám strach.

Užij si život

13. july 2016 at 0:54

Já vím, jsem tu tak málo, že si asi myslíte, že jsem duch, nebo už jste na mě absolutně zapomněli, ale já na blog stále myslím. Jen nemám moc času sem psát. Pořád někde lítám, vysvědčení dopadlo vyznamenáním a ani jsem nejela domů, rovnou jsem jela na druhý konec republiky plnit si sny. Času je málo, snů a přání hodně, prázdniny jsou krátké a sny obrovské, možná občas i časově náročné, a proto nejsem skoro doma a pořád někde jezdím, chodím, směju se, užívám si života. Užívám si letního života. Což mi připomíná takový jeden citát: Celý týden čekáme na víkend, celý rok na léto, celý život na štěstí. Ale prd, štěstí máme celý život, jinak bychom ani nežili. Ale je fakt, že na léto jsem čekala, a tak si ho teď chci užít, co nejvíc to jde, jak nejlépe to umím. Mám tolik plánů a snů, že nevím, kam dřív, ale nějak se mi ten spěch líbí. Konečně na nic nečekám a když přijde volná chvíle, hned vím, jak ji využít. Sport, cestování, přátelé, party (ale nejsem opilec, fuj), přítel, smích a zábava. Baví mě to, užívat si života. Využít každou chvíli, co mám, k plnění snů a přání. Nejen mých, ale i cizích. Pocit štěstí, nadšení a radosti, na to jsme celý rok čekali, tohle jsme chtěli, my studenti, no ne? Tak teď neseďte doma, klidně jděte chytat i ty Pokémony, jestli vás to dostane ven, a dejte si zmrzku, objednejte pizzu, jeďte náhodným vlakem na konečnou stanici. Dělejte něco, užívejte si život.
Na konci prázdnin chci číst komentáře plné zážitků a nadšení, ne nesplněných snů a zklamání!


Mějte se hezky!
Arrivederci

Stejně nám je na hovno... (TT: manuál pro život)

21. june 2016 at 11:46
Manuál pro život. To by mohla být v podstatě docela dobrá věcička...
Dřív bych možná řekla, že bychom pak všichni žili úplně stejně, a asi to je pravda, to přiznávám i teď. Ale vzhledem k tomu, že jsem na pokraji všech svých sil, ať se jedná o cokoliv (a tím myslím vážně cokoliv, je ze mne zoufalá bytost), mohl by se mi takový manuál teď docela hodit... Poznala bych, kde všude jsem dělala chyby a jak jsem se jim mohla vyvarovat, nebo jak mám věci napravit, protože jsem v koncích. Nevím. Nevím, co jsem udělala špatně, nevím už, proč jsem to tak udělala, nevím, jak to teď napravit. A tak si až teď uvědomuju, že celý život potlačuju to negativní a snažím se na to zapomenout, zahrabat to do hlíny na zahradě a dělat, jakože nic. Jenže teď jsem na to narazila, omylem jsem to vykopala, když jsem na tom místě chtěla udělat záhony na jahody, a teď se to na mě všechno sype. A tak mě nesnáší, nemají mě rádi, nebaví se, a ty mě opouštíš, i když víš, že jsi ta jediná osoba, pro kterou já žiju. Bez přehánění. Na tohle by se mi mohl hodit manuál, možná by to opravila lepenka, a co neopraví lepenka, co opraví víc lepenky, ne? Možná bych v tom manuálu našla detailní postup k tomu, abych mohla mít normální život, aby už nikdy nepřišel rok, ve kterém by se můj život naprosto změnil a než bych se s tím stačila vypořádat, stala by se další věc... Možná by v tom manuálu mohlo být napsáno, jak být šťastný, jak se vypořádat s bolestí, zlomeným srdcem, šikanou nebo ztrátou v rodině, jak mít na háku, nebo třeba jak uvařit pořádnou svíčkovou, protože to by se taky mohlo hodit, nikdy se mi nepovede. Ale jestliže tenhle manuál existuje, mám pocit, že je ho na světě velmi omezené množství a dostal se jen k lidem, kterým my obyčejní pozemšťané můžeme jen závidět nebo přát...

Poslední hřebík do rakve lásky

14. june 2016 at 16:31
Hádáme se. A ty křičíš, že ti dávám málo, ale já ještě nikomu tolik nedala. Nikdy jsem neprojevila člověku tolik lásky, ani matce ne - žádná nebyla, jak by taky mohla. Všechno jsem celý život po čas depresí, šikany, školy i rodinných problémů dusila v sobě. Nikdo nikdy nepoznal, že bych byla smutná, natož si ubližovala. Nikdy jsem necítila nenávist tak velkou, abych ji neuměla skrýt. Možná mě to odnaučilo projevovat i vděk a lásku? Strach, že o tebe přijdu? Radost, že tě mám? A tak křičíš, že to říkám málo. Křičíš, že ti málo připomínám, jak moc tě miluju, ačkoliv dnem i nocí jsem myšlenkami u tebe, za těmi lesy a jezery, 370 km odsud, od mé postele, tvého ode mne proplakaného trička, od našich fotek na zdech. Nebráním se ti. Vím, že neumím projevovat city natolik, aby lidé rozpoznali, co cítím. Ale snažila jsem se, vážně jsem se snažila. Snažila jsem se říkat ti to pořád... Na svoji obranu jen musím říct, že jsem netušila, že to dělám špatně. Dál se ti bránit nebudu, chci to změnit. Jen prosím neodcházej, lásko...

A po pivoňkovém hřbitově si tančí lidé, opilí láskou a zfetovaní tou vůní kytek na každém rohu. Kůže jim pomalu stéká po kostech a šlachách k podupané zemi, k blátu a seschlé trávě, k nedopalkům od cigaret a prázdným flaškám lásky, kterou se tak zdrancovali.
A my jen sedíme opodál, sledujeme to divadlo, jak kdyby to byl náš poslední den života.
Možná bychom se měli smát tomu, jak vtipně vypadají, když shodili masky a hábity a odhaleni tančí kolem náhrobků... Ale my sedíme tiše na hřbitovní zídce, těsně vedle sebe, jemně se držíme za ruce a do zad nás bodá keř trnité růže.
Jednu trháš a přitom se píchneš o trn, na prstu ti vyskočí tečka krve, jak kdyby to bylo omylem. Zbavíš růži jejího vlastního ostnatého drátu a dáváš mi ji do vlasů.
Dál sledujeme to špatné cirkusové číslo. Možná vidíme sebe za pár dní či týdnů? Možná si tu za čas uschlou, dřív trnitou růži, dáme na náš hrob lásky? Máme tam už někde vykopaný hrob a vyrytý náhrobní kámen? Možná je někde daleko v tmavém, trochu navlhlém rohu, aby si ho nikdo nevšiml. Aby nikdo nevěděl, že jsme spolu kdy byli...
Myslím na to, co jsme si tehdy řekli, do myšlenek se mi derou mrtvé hlasy z dřívějška a já nedokážu přestat myslet na to, jestli už to dělám všechno dobře. Byla to jen moje vina?
Něco v trávě se nenápadně leskne. Seskakuji ze zídky na tu tvrdou zem a nacházím poslední hřebík do rakve naší lásky. Co bude, když ho použiju? Objevíme ten vykopaný hrob, nebo ho kopeme my sami?
Ne, nedovolím to, zahazuju hřebík daleko za lesy, ty seskakuješ ze zídky ke mně a chytáš mě za ruku.

Ten tvůj úsměv... Upřímný a šťastný úsměv. Jak dlouho jen jsem ho neviděla, dvacet dní? Chyběls mi.


Děti noci (TT)

7. june 2016 at 15:33

Zrozeni tmou, v očích temnota, tmavé oblečení a a rtech děsivej úsměv šílence.
Den je noc a noc je den.
Stažený žaluzie a zatažený závěsy, aby bylo v pokoji aspoň přípustný šero, nejlíp tma, při tý se nejlíp spí. Na zemi poházený flašky piva a prázdný krabicáky, propálenej koberec od cigárovýho popela, politý matrace zlevněnou vodkou, všude rozsypanej tabák z Marlborek a plno hubených, téměř nahých a těžce spících těl po celé místnosti.
S úderem devátý se začíná stmívat, v místnosti je tma - jako kdyby vylezlo slunce, ty děcka lezou z postelí, pouští si hudbu, aby sousedovi připomněli, že si má najít jinej podnájem, oblíkaj se do roztrhaných džínsů a vytahaných triček.
Lidé zachází domů a děcka jdou ven. Začíná jejich život, kdy je nikdo nevidí ve tmě. V tý noci, kde kouří na každým rohu a ve večerce si na poslední chvíli kupujou nový cíga a chlast.
Děti noci, říká se jim.
Nikdo ani netuší, jestli se vůbec v noci narodily, všichni jen ví, že to jsou haranti a že noční ulice a parky patří jim. Jejich partě. Partě usmrkanců, co dělaj virvál, řvou na celý město, že noc patří jim, že noc je dlouhá.
Ve skutečnosti ví hovno o tom, jak dlouho trvá den a noc, po dvou hodinách už ani netuší, co se jim děje před očima, každej má druhýho za zkurvysyna, ale přijdou si nejvíc kůl.
K ránu se vrací do tý svý boudy, blejou na chodníky a schodiště, zvoní na cizí zvonky a utíkají jak malý. Jsou to děcka. Čtrnáct patnáct let a už jsou v hajzlu jak dlouholetej alkoholik. Možná ještě víc, když je maj rodiče u zadků. A to je vzájemný...
Ale jsou to děcka noci, v očích maj černo, protože život je podle nich strašně těžkej a je svině, tak se snaží bejt větší. Asi jim to vychází, když se usmívaj jak blázni.

Škoda, že takový věci se dějou i přes den. A škoda, že noc bejvá krásná, jen bez těch pozvracených chodníků a drzých spratků s pivem v ruce na každé rohu.
Vítejte v dnešních světě, dámy a pánové.
Dovolte mi jen podotknout, že jsme hluboko v prdeli.

Lehárko s tabáčkem na Floridě? (TT: Spokojený život)

30. may 2016 at 17:02
tumblr.

Hrozně ráda se ptám lidí na to, jaký je jejich sen, případně sny, které by si chtěli splnit. Ani nevím proč, prostě mě to zajímá. O čem asi sní ten muž, co zrovna snídá v kavárně? Jaký je jeho gól? Čeho chtějí dosáhnout jiní lidé?
Je to přibližně rok od dob, kdy jsem pravidelně každou neděli večer chodila na molo k řece se svým kamarádem. Vždycky v neděli večer přijel na intr a šli jsme ven, sedli si na molo, občas od nás vítr odnášel oblaky dýmu z cigaret, vždycky jsme rozebírali, jaké budou v létě koncerty a festivaly s naší oblíbenou hudbou, nebo co jsme dělali o víkendu a tak. Když jsme jednou mluvili o Rock for people, kam jsme oba chtěli (prd z toho), napadlo mě, že by to bylo jako sen, bydlet někde, kde se tohle děje pořád, kde je teplo a lidé tam žijí svoje sny, stejně jako je vídáme v nejlepších filmech nebo seriálech. Zeptala jsem se na to kamaráda, co by na to řekl, a on jen odpověděl: "To bych byl celkem spokojenej, ty vole, bych měl klid." Celou cestu domů jsem snila o tom, jak by mi přiletělo letadlo na Floridu, nejlépe Miami (vždycky jsem tam chtěla cestovat), jak by bylo teplo, všude spousta dobře naladěných lidí, party na každém druhém rohu a ... a dál? Nic. Co by způsobilo, že bych tam žila spokojený život?

Promočená slabota

16. may 2016 at 21:46

Už to nemůžu vydržet. Ten kyselej vzduch, co mě dusí, když sedím na posteli a snažím se napsat další pitomej, dětinskej sloh do školy.
Musím ven, potřebuju vzduch.
Rychle nazouvám boty a sluchátka připojoji k mobilu. Hudba hraje a nikdo ji neposlouchá. Nasazuju si sluchátka, snažím se vypnout okolní svět, žít ten svůj malej sen.
Vycházím ven. Jemně poprchá, louže od deště z rána ještě ani nestihly zmizet a už je někdo zase plní.
...Zatímco čekáš, až tě další nůž bodne...
Zraky lidí mě probodávají jako nože syrový maso na grilu.
Na hlavě sluchátka, kapucu, s vlasy si hraje vítr, snaží se urvat mi je z hlavy a namočit do těch špinavejch louží všude kolem.
Nevydržím ty pohledy, vtírají se, snaží se zaujmout? Přes hudbu slyším jen útržky ... "...jo, je to ona, čum, vole"
....Přemýšlím, jestli je to jen prokletí, a nebo kletba...

Mizím rychle pryč. Je mi jedno, že mi ledovej vítr rve mandle a hlasivky. Musím pryč.
Na mokrý zemi se válí vajgly a prázdný, celkem splasklý krabky od Chesterfieldek. Lidi, co kouří u benzínky, na mě civí. Nebo je to jen pocit? Zvedám pohled. Nikdo tam není...
...Šeptám do tmy tolik bezvýznamných vět...
V hejnu deštníků a pláštěnek jen ta jediná. Ta jediná, co na to sere. Vítr jí odhazuje kapuci a déšť splachuje tmavě hnědé vlasy, vítr jí je lepí do mokrého obličeje. Už nejsou vidět slzy z beznaděje.
...V tvých očích je vidět temnota...
Všude je najednou prázdno. Jako kdyby zbyla na světě poslední. Playlist dohrává. Někde daleko štěká malej pes, kostel na náměstí odbíjí devátou večer, dlažební kostky kloužou jak led na Mistrovství světa.
V dálce slyším dívčí smích. Otáčím se, slepené vlasy se mi točí kolem hlavy a s plesknutím přistávají na promočené košili. Na konci náměstí je dívka s chlapcem. Hlasitě se směje, drží ho za ruku, líbá ho, objímá ho...
Slzy, co chytily barvu řasenky a kajalový tužky na oči, jako kdyby se snažily být někým jiným, nebo na mě snad prozradit, že jsem... zoufalá...bezradná...sama.
Prchám pryč.
...Bez tvojí přítomnosti chovám se jak blázen...
Venku se stmívá a já si sedám na balkon. Jak dlouho jsem si nedala? Dva tři týdny? Nedokážu to, nikdy to nedokážu. Ani se taková neznám. Měním se? Kam zmizela moje cílevědomost, odešla s odvahou a sílou?
Sedím na tý levný plastový židli z IKEI a jediný světlo v mým životě představuje planoucí ohýnek, kterýmu dodává na síle plyn ze zapíku. Pálící se tabák, nikotin mizící v mých plicích, bílá mlha vycházející z mých plných, krvavě rozkousaných a popraskaných rtů.
...Tvoje příběhy jsou vyrytý nehtem po zdech, dochází ti dech...
Kapky deště se nevzdávají a dál bombardují všechno, co jim stojí v cestě.
Mý slzy to nevzdávají, ničí všechno, co se je snaží zastavit, derou si cestu na povrch, na mý ledový tváře, do kterých mi vítr neúprosně šlehá vlasy.
Klepu se. Ani nevím, jestli zimou, nebo tím, jak je všechno posraný.
...Lásko, tak už to pochop. To, co k tobě cítím, má milion podob...
Píšu ti zprávu, "Tolik se mi stýská..♥". Rty se mi klepou stejně jak prsty, co pevně svírají tu žlutou Cammelku.
Už mi nic nechutná. Už ani ta Cammelka ne...
...Teď křičím do tmy za deště...

Za mnou se rozsvicuje světlo v chodbě. Někdo ze spolubydlících sem jde. Utírám slzy, posílám sms, ovládám třes, nasazuji úsměv.
"Můžu si přisednout?"
"Jo, jasný."
"Jak je?"
"Fajn, co ty?"
...Kdy už s tím přestanu?

"Jaké to je, mít vztah na dálku?"

10. may 2016 at 18:43

Před pár dny jsme s přítelem dospěli do bodu, kdy náš vztah dosáhl trvání 7 měsíců. A stále trvá. Ano, vím, je to maličko přes půl roku, co vám tady asi budu povídat, když určitě nic nevím, že? Ale já bych vám dnes ráda řekla něco ze svých zkušeností ze svého vztahu na dálku. Vím totiž, že ne pro každého je taková věc dělaná, ale i tak si myslím, že čísla jsou ve vztahu stejně nedůležitá jako počet vlasů na hlavě. Neříká se přece, že láska hory přenáší?

Osvěžující jaro a touha cestovat

27. march 2016 at 16:25
A je to tu zase. Zase končí třetí měsíc tohohle roku a já tomu prostě nemůžu uvěřit. Ale roky se od sebe liší čím dál tím víc, a za první tři měsíce roku 2016 se toho stalo tolik, že bych vám mohla vyprávět ještě zítra, ne-li pozítří.
Opět sedím ve vlaku. Jak já miluju to cestování, nedokážu si představit život na jednom místě. Stále mám potřebu někde jezdit, začínat ve vlaku nebo autobusu konverzace s náhodnými lidmi na náhodná témata, v náhodných chvílích. Je to vůbec všechno náhoda? Vlastně ne.Takhle si utvářím osud já sama. Rozhodnutí, to ta vytváří náš osud. Náš život.
Miluju cítit ty slabé paprsky slunce na mé tváři, jako se tomu děje zrovna teď. Slunce mi svítí na pravou tvář, trochu mě nutí přizavírat oči, myslet na to, jak nádherný pocit to je. Konečně je jaro a s ním přichází spousta akcí, příležitostí, událostí a možností. Co pro vás znamená jaro? Většina lidí vidí hlavně přicházející léto a shazování zimních kabátů. Já vidím rozkvetlé sedmikrásky, větve stromů ztěžkané jmelím, nutkání jít si ráno zaběhat a večer se ještě projet na bruslích nebo na kole, cítit zase vítr na tváři. Ten neuvěřitelně obrovský chtíč někam odcestovat a poznat nová místa. Nemůžu tuhle touhu ukojit jen několika cestami po republice, roste pořád víc a víc. Mám pocit, že čím víc cestuju, tím víc se nechci vracet domů, ale jet na další místo, kde jsem ještě nebyla. Vracet se na nádherná místa, kde se mi líbilo. Navštěvovat přátelé, kteří bydlí tak daleko, že vidět se jednou za měsíc není možné.
Ty výhledy z obrovského okna vlaku, sledování, jak se leskne tráva a do vysokých jehličnatých stromů se opírá vítr, jak září při doteku se sluncem. Ty rodiny, skupiny přátel, nebo i jednotlivci, kteří jezdí na výlety na kolech, prochází se přírodou, koupají se v řekách a rybnících podél mých tratí... Jak já tohle miluju. A lepší, než to sledovat, je zažít to.
Jen si přeju nebýt v tom sama. Člověk nemá být na nic sám, a na cestování a plnění si snů už vůbec ne. Chcete vyprávět stylem "Jednou jsem si takhle lezla na Sněžku!" nebo stylem "A pamatuješ, jak jsme tenkrát lezli na tu Sněžku? To byla sranda!" Toužím po tom najít přítele, který se mnou bude sdílet všechny mé bláznivé nápady a spontánní šílenství, který doma v pátek oznámí, že se vrátí v neděli večer, ať nemají strach, tak jako bych to nejradši dělala já. Jenže být na to sama? Komu by se chtělo...?

Cílem života je zemřít s úsměvem.

23. february 2016 at 2:15
Poslední dobou často myslím na to, co bych si přála. A že toho je požehnaně. Když se ale zamyslím nad tím, co bych doopravdy chtěla a co z toho můžu uskutečnit v nejbližší době, seznam se decentně zkrátí na docela přijatelné číslo. Asi nemá cenu psát tady, co bych si přála. Každý má své sny a přání, něco, co ho žene dopředu.

Ale co když někdo sny nemá?

Jak vybrat střední školu?

15. february 2016 at 16:14

Teď si ale nemyslete, že je mi 15 a chystám se na střední. Ne, na střední už chvíli jsem, ale vím, že se blíží termíny podávání přihlášek na střední školy a že je to rozhodutí na celej život.

Sakra, jak může někdo v 15 letech vědět, co chce dělat následující desítky let?!

To nikdo přece neví! Jasně, někdo má jasno, zajímá se o zvířata, tak jde na veterinu. Někoho baví biologie, někoho chemie, někdo má od dětství sen stát se hercem. A těch zbylých 90% naší teen populace? Ta neví, co chce.
Asi jako když se mě zeptáte, jestli chci víc krevety nebo tofu.
Asi jako když se zeptáte ženy s krizí středního věku, v jaký poloze to chce dneska dělat.
Asi jako když si chlap nemůže vybrat, jestli bavorák nebo nějaký Audi.
Ale tihle mají aspoň určitou představu.

Čekám na ten pitomej regiojet.

31. january 2016 at 10:02
A hele, jak mi téma týdne padlo pěkně do noty. Je 7:51. Za nějakých dvacet minut by nám měl jet vlak (mě a mé polovičce), tak sedíme v čekárně a čekáme. Jenomže pravdou je, že se jen tak nedočkáme, jelikož jsem ještě nikdy nezažila jízdu vlakem regiojet, kdy by neměl zpoždění aspoň 15 minut. A co 15, dneska je tu psáno dokonce 70!

Jsem člověk, co dokáže být trpělivý, ale jen do určité míry. Když čekám na kámošku, na to, až bude čas, až se zas uvidíme s přítelem. Ale ne na vlak, co má odjíždět 8:07 a vypadá to spíš na po čtvrt na 10. To je hnus, velebnosti. Asi uskutečním svůj plán a napíšu rozhořčený email se stížností.
Stalo se vám taky někdy, že jste někde měli být na čas, jenže zpoždění autobusu nebo vlaku vám překazilo veškerý plány?

A tak jsme nakonec měli zpoždění 88 minut, ve vagónu se netopilo, takže nás po půl hodině přesadili, a polovina nabídky jídla a pití nebyla k mání. Příště těch 300 km pojedu asi na kole. :)
(ale aspoň se hezky omluvili)

22.8.2015, to měl být ten poslední den.

8. january 2016 at 1:12
V tomhle článku bych k vám ráda byla otevřená a kdo to neocení, ať to nečte. Nechci číst komentáře plné nadávek a hnusných věcí. Je to moje zdraví - vlastně bylo, než se totálně pokazilo. Respektujte to, prosím, je pro mě těžký vzpomínat na chvíle, jako byla tahle.

Nikdy jsem si nemyslela, že to přijde tak rychle, ale přišlo. A bylo to hrozně nečekaný. Byla to sobota, kterou si budu pamatovat navždycky. Jak jsem se vzbudila před půl desátou, chvíli byla na mobilu a odepisovala na smsky, potom jsem si usmyslela, že to bude můj odpočinkový den. Zanadávala si, že sousedovi brečí dítě - to jsem ještě netušila, že za chvíli budu brečet stokrát víc, ani že budu volat o pomoc. Myslela jsem, že to bude den plný filmů a knížek. Ale nebyl.

Síla slov

13. november 2015 at 9:42
Neznám tě. Vypadáš divně. Nesnáším tě. Spletla jsem se. Mám tě ráda. Jsi jinej. Miluju tě. Neopouštěj mě.

Ať už by vám kdokoliv řekl jednu z výše zmíněných kraťoučkých vět, nějak by to na vás působilo. Přiznávám, schválně jsem vybrala věty, které jen tak někomu na potkání vy sami neřeknete, které mají citovou vazbu k osobě, která je má slyšet, a bývá těžké je říct. Alespoň poprvé. Téma týdne "Síla slov" mi skvěle nahrálo k napsání článku, který jsem už nějakou dobu měla v hlavě. Slova totiž mají obrovský význam, ačkoliv to spoustě lidem nedochází, nebo vypouštějí z pusy něco, co nechtějí. Taková slova můžou člověka ranit, rozplakat, ale i mu udělat radost. Nebyla bych to já, kdyby můj mozek jen tak nezačal produkovat všemožné scénáře chvilek, kdy taková slova vylézají na povrch, nebo kdybych nad tím aspoň trochu nedumala. Nevim, je to asi zlozvyk nebo co... A jak mě už někteří z vás můžou znát, podvědomě mě to táhne ke slovům, která způsobují radost, možná občas smutek.

Irský Halloween v Česku

31. october 2015 at 7:32

Většina lidí nadává na to, že někteří Češi slaví Halloween, že je to "Americká sračka, nemá to v Česku co dělat!" Blbost.

Dechovkáři, popaři a metaláci.

27. october 2015 at 16:56
Navždycky tu bude ten spor o tom, který z hudebních stylů je nejlepší, jaký se nejlíp poslouchá, jací lidé jsou nejlepší dle třídění toho, co poslouchají za hudbu.

Umíte tolerovat jiné hudební styly než ty, které posloucháte vy?

Jak moc se změnil váš hudební vkus v posledních dvou třech letech?

A jak vůbec vnímáte hudbu vy? Jaký pro vás má význam?

Být jiná je dneska špatný?

7. october 2015 at 14:22
Už mě nebaví poslouchat, že jsem jiná. Každej je jinej, jen se všichni snažíte vypadat stejně. Kde je originalita, tvořivost a upřímnost?

Nemůžu uvěřit tomu, že už je říjen. Čas běží moc rychle, já chci zpátky léto, a nebo rovnou skočit na zimu. Dřív jsem měla podzim ráda, možná kvůli těm barvám (pořád je obdivuju), a nikdo mě nechápal. Jak to, že mám ráda podzim? Vždyť se přece jde zpátky do školy, zmizí teplo a prázdniny, všichni musí chodit víc oblečení a začíná být brzy tma! Ani nevím, kdy to začalo, možná jsem taková byla od školky, možná od základky, ale jedno vím jistě. Už mi to nevadí. Nevadí mi ta kraťoučká věta "Jsi jiná". Jen to začíná být nuda...

Život.

22. september 2015 at 13:38

Už tolikrát jsem byla na pokraji života, na rozhraní života a smrti. Na takovém tom posledním bodu, po kterém následuje konec. Byly to převážně ty jednoduché situace, jako když mě málem srazil náklaďák, když jsem skoro spadla ze střechy Tesca, když jsem málem vypadla z jedoucího vlaku, když jsem se skoro utopila, nebo když jsem lezla na strom pro kotě a potom se sama nemohla dostat dolů, tak jsem skoro sletěla... Ale při těhle situacích můžete čekat, že se něco stane. Že řidič náklaďáku bude nepozorný, že na střechu Tesca se asi fakt lézt nemá (a už vůbec ne na tovární komíny nebo na paneláky, na ty taky bacha.) Dá se očekávat i to, že vlak nabourá, že ve vodě vám nevystačí dech a vy budete ponoření moc hluboko, že na tom stromě je lišejník a klouže to. Vlastně... člověk je na tom pokraji možná tolikrát denně, že už to ani nevnímá. Zabíjí nás všechno kolem a my to víme, jen to nechceme vidět.
Já ale dnes nechci psát o smrti. Ani o tom, jak blízko nám je. Chci psát o životě, protože ten je nám mnohem blíž.

Kolotoč lží [TT]

18. june 2015 at 21:17
Tak jsem se vám vrátila, máte radost? (ironie, chápejte, heh)



Kolotoč lží.

Já nevím jak vás, ale mě jako první napadly pomluvy. Jednoduše jsou to lži, které se mezi lidmi točí stále dokola a lidé mají v oblibě přidávat do nich něco málo ze své vlastní fantazie, takže z toho, že Martina si koupila nové červené auto, vznikne to, že Martina chodí s motorkářem, který zároveň vlastní červené Ferrari, které často Martině půjčuje, a tím se z Martiny stává nehorázná zlatokopka, která každý pátek vymetá nejnavštěvovanější bar ve městě a snaží se najít někoho totožného, jako je její aktuální přítel motorkář. A takhle to jde dál, od holek, které chodí do sedmé třídy na základce, až po babičky v důchoďáku, které se to dozví od brigádnic ze střední. Je to jednoduše kolotoč. Létá to pořád dokola a dokola. Jenže proč? Lidé mají tak nudný život, že na sebe potřebují svádět pozornost tím, že si tohle vymyslí a budou tím zajímavější?


Pomluvy vymýšlí závistivci,

šíří je blbci a věří jim idioti.

A jaká je tohle pravda, co? Jasný příklad si můžeme dát na jedné holce z našeho města, budeme jí říkat třeba... Anděla. Anděla chodí do deváté třídy, ale chová se tak na třeťák, ať se zeptáte na cokoliv. Kluci, rodina, přátelé, páteční večery na diskotéce, známky, cokoliv. Žije si svoje sny, jako kdyby byla v Americe a bydlela na pláži s miliardami bankovek zašitými v pohovce u okna. Nejenže je tahle Andělka pěkně falešná a je to taková ta kamarádka všech, která musí mít první a poslední, ale řekněme to tak nějak lidově - je to drbna. Nikdo neví, co ji k tomu vede, když má tak skvělý život, kde má kamarády, bohatou rodinku a každoměsíční dovolenou někde v Tramtárii, ale stejně to dělá. Všichni to o ní ví a stejně jí věří. Proč? Protože je to kolotoč a je baví si hrát. Lidi baví hrát si na tomhle kolotoči lží, protože jsou najednou tím středem pozornosti mezi přáteli a všichni jim naslouchají, protože konečně mluví o něčem jiném, než o televizním programu, počasí nebo o tom, co brali na matice. Baví je mluvit o jiných lidech a přilévat olej do ohně, přidávat na síle toho kolotoče. Otázka PROČ? je tedy vyřešená a motiv zřejmě máme. A lidé, kteří pomluvy šíří? Možná ani neví, že to jsou pomluvy a jednoduše to vidí jako pravdu. Nebo je to způsob odplaty či co.
Koneckonců, to by byl asi blbec nebo idiot každý, kdyby nevěděli, že to jsou jen lži a drby, no.

Jedno vám ale říct můžu na sto procent - tenhle kolotoč lží se nepřestane točit. Můžete si představit, že je to pouťový kolotoč, kde hraje hudba a vám se dělá špatně od žaludku kvůli těm pěti pivům a vodnici, co jste si předtím dali. Jenže ve skutečnosti je to kolotoč lží a vám se dělá špatně z toho, jak všichni mluví jen o tom, co se stalo mezi Marií a Tomášem a jak se jim někdo zapletl do vztahu... Dalo by se říct, že se ten kolotoč nepřestane točit úplně a třeba jen zpomalí, ale ne na dlouho. Vždycky tu starou lež vystřídá nějaká nová a tak kolotoč zase přidá na síle.


Vím, je to trochu dětinská teorie. Ale myšlenky v mojí hlavě se téměř tři týdny draly jen do deníku, kde na tohle ani nebylo místo, a tak to asi vypadá, že plácám páté přes deváté. I přesto mi to ale tak nějak dává smysl a tak doufám, že i vám. Snad jsem nevynechala žádnou téměř nepodstatnou malou myšlenku, která by mohla hrát velkou roli.

S úsměvem jde všechno líp!

15. may 2015 at 8:17

Úsměv je zadarmo, tak s ním nešetři.


Světe div se, začalo jaro. A ne včera! Všechno kvete, všude jsou barvy, úsměvy, hlasitý smích, lidé ve slunečních brýlích a se zmrzlinou v ruce. Děti už se pomalu začínají hrabat na jejich odstrkovátka bez šlapaček, jejich starší sourozenci si obouvají brusle nebo přifukují kola, rodiče už se vidí na dovolené, kde děcka skáčou po pláži s míčem a oni popíjí drink s malinkou dávkou alkoholu. Nepřipomíná vám to něco? Mně léto. Tak proč se sakra všichni ještě nesmějou?!

Hodně často se mi teď stává, že při cestě do školy, ze školy, nebo jen tak někde venku, potkám někoho, kdo ani trochu nevypadá na to, že by měl sebemenší chuť se usmívat, smát nebo se bavit. Samozřejmě, každý má někdy období, kdy by nejradši pouštěl bubáky na každého, kdo se na něj jen podívá, strašil ostatní tím, že je totálně všechno v háji a nic už nemá cenu. Většina lidí už má dost práce, školy, povinností... Jenomže co takhle se na to dívat trochu pozitivně? Dívejte se na to jinak. Místo odkládání práce ji udělejte co nejdřív s myšlenkou, že čím dřív bude práce hotová, tím delší klid pak budete mít. Nesledujte všechny zamilované páry s nenávistí a místo toho se na ně usmějte. A věřte, že když se takhle budete usmívat i na ostatní, za chvíli mezi ty páry budete patřit taky. Úsměv je vlastně nejlepší věc, co ostatním můžete věnovat. Působí příjemně, přátelsky a ani nevíte, jak tím někomu můžete zlepšit den. S úsměvem na tváři se lépe seznámíte s lidmi kolem, budete působit uvolněnější a navíc budete oblíbenější, protože z vás bude sálat pozitivní energie. Prostě místo toho depresivního výrazu nasaďte aspoň na chvíli výraz šťastného člověka. A neberte to tak, že se musíte přetvařovat. Jen berte víc v potaz ty optimistické věci a samotným vám bude víc do úsměvu, než když budete celý den myslet jen na to, že jste ještě všechno nedodělali.

A vůbec - proč jsou všichni teď tak depresivní a nepřátelští? Co všem teď leze na nervy? Sama si to nedokážu vysvětlit, takže má někdo nějaký rozumný vysvětlení toho, co se děje? Jestli ano, uvítala bych ho v komentářích, abych se taky trochu poučila

A hlavně to neberte tak, že já problémy nevnímám!

Jarní únava

22. march 2015 at 6:03

Co z vašeho života by se nemělo dostat na internet?

19. march 2015 at 18:39
Internet. Široké místo, kde si někdo z druhé strany republiky může najít kamaráda přes síť, ale i někoho začít nesnášet. Na netu si o vás lidé můžou zjistit plno informací už jen přes naivně bezpečnou sociální síť, jako je facebook. Mimochodem, víte, že facebook byl původně stránka založena k tomu, aby se přes něj dali lehce sledovat lidé? Dodnes v nějakých firmách platí (např. Temelín), že pokud žádáte o místo, bere se v potaz i všechno, co jste kdy napsali na facebook. Jak se pohybujete, kam a s kým jedete, soudí se, jaké fotky jste schopni dát na veřejnou sociální síť atp. A co všechno na sociální sítě lidé dávají? Někdy se nestačím divit. Co všechno by se podle mě na internetu vůbec zveřejňovat nemělo najdete v celé článku.

Cold days

15. march 2015 at 6:13

Už si ani nevzpomínám, kdy jsem psala čistě povídací článek o tom, co jsem dělala nebo jak se mám. Asi to bude proto, že už to je nějakej ten pátek, ale teď mi přijde, že je na čase to trochu změnit - nebo alespoň jeden takový článek napsat.

Tenhle týden jsme měli ve škole jen samé testy, což je také důvod toho, že nebyl ve středu žádný článek. Omlouvám se, ale vážně jsem ho nestíhala napsat, ve středu jsem měla sedm hodin, z toho pět testů, a nemůžu si dovolit špatné známky. Takže jsem se odpoledne pekelně učila - stejně jako celý týden. Nebavilo mě to, ale kolikrát v životě budu muset ještě dělat to, co mě nebaví? Řekněme, že každý týden to bude určitě...

Svět z plastu

4. march 2015 at 12:00
Asi po sto letech píšu článek na téma týdne, proč jsem sakra nervózní?

Svět z plastu.

Je to jako věžička z kousků plastového lega. Stačí trochu fouknout a celá věžička se zbortí. A teď si pod tou věžičkou zkuste představit svět.

PEOPLE CHANGE.

4. february 2015 at 15:23


"Zkus se aspoň na jeden den uvolnit a být sama sebou, taková, jaká jsi byla dřív. Vždyť tohle nejsi ty, Smile, a ty to sama víš."


Je elektronika opravdu tak důležitá?

24. january 2015 at 22:11


Jako obvykle mě k dalšímu úvahovému článku dovedla otázka na asku...




ELEKTRONIKA. Pro většinu lidí hraje v životě hlavní roli, ale proč? Co nám dává, že se stává tak důležitou? Proč jsme na elektronice tolik závislí? Před několika lety bychom bez ní vydrželi celé dni, bez rádia, televize, telefonů, tabletů, počítačů... A teď? Podívám se na lidi v MHD, většina z nich drží telefon v ruce, s někým textují, volají, jedou data a messenger.

Co děláme ve škole o přestávkách - a často i hodinách? Zapínáme mobilní data a píšeme si s dalšími, kteří nejsou o moc jiní než my.

Co uděláte první, když přijdete domů? Většina z nás si zapne připojení na wi-fi, někdo zapne televizi, jiný počítač.

Internet a elektronika pro nás teď hrají jednu z hlavních rolí v životě - pro někoho dokonce tu nejhlavnější. A důvody? Pro každého asi jinak, ale i tak se v něčem shodneme, ne?

Tak co nám ta elektronika dává?

Happiness 2015 Project

5. january 2015 at 17:09

Nikdy jsem moc nebyla na novoroční předsevzetí nebo nějaké challenge. Jeden z důvodů byl, že jsem měla strach, že to nedodržím a věděla jsem, že pokud by se tak stalo, byla bych zklamaná sama ze sebe. A to jsem nechtěla. Další z důvodů byl například ten, že mě nebaví dávat si novoroční předsevzetí. Koho to zajímá, že si na začátku roku řeknete, že letos budete... hubnout, lépe se učit, najdete si brigádu, budete ohleduplnější... ? To přece můžete změnit i v polovině roku, začátek roku znamená jen změnu několika čísel, ne? Proto taky moc nechápu lidi, co podporují takový to "New year, new me". No jistě... Ještě řekněte, že změnit se nemůžete jen tak. Můžete, no ne?
 
 

Advertisement

About Smile| Co jsem?| Bláznivá a neuvěřitelně spontánní modrooká bruneta, milující sledování mraků a noční oblohy v každém ročním období. Plná protikladů, potetovaná, s láskou k nastřelování naušnic, s piercingem. Milovnice hlasité metalové hudby, fotek, zvířat, mlhy a kouře, cestování, poznávání nových lidí, sluchátek... Ráda pomáhám, píšu úvahy, nutím lidi upřednostňovat pocit štěstí, ráda čtu a riskuju, miluju adrenalin. Jsem cílevědomá, nevadí mi jít proti davu, být jiná.

Oblíbené... Biografické a psychologické hororové knihy, filmy s tématem sexu, drog a horory, rocková a metalová hudba.
Hudba: Marilyn Manson, Asking Alexandria, Korn, Billy Talent, Bring me the horizon, ACDC, Řezník, Blink 182, Sum 41, D.R.U.G.S., Green Day, Helloween, Metallica, Linkin Park, Hollywood Undead, Nirvana, Skillet, The Offspring, Slipknot, Sodoma Gomora, The Pretty Reckless, Sleeping with Sirens, The Fray, Pipes and Pints, Pink Floyd, Bon Jovi, P.O.D., My Chemical Romance, 30 seconds to mars, Black veil brides, Foo Fighters, System of a down, Five finger death punch, Bullet for my valentine...

Hosting: ©Blog.cz | ©smile-la.blog.cz| Nekopíruj, nebo tě sní kanibal.|I love my visitors, thank you.